SVĚTLO NA STROPĚ.

Znáš ono světlo, snivý samotáři,

jež v síni tvé, kam noční stíny klesly,

z cizího okna, které ještě září,

ti padá na strop, obrázky ti kreslí?

A když tak člověk z lože hledí na ně,

co všecko v hlavě spřádá se mu zticha!..

Dvě hlavy vidí... cítí vřelé dlaně,

a jizba mírem, teplem, láskou dýchá...

A tak v mou duši štěstí padlo cizí,

jak z cizích oken na strop pruh ten bílý,

já také chtěl, než mládí ještě zmizí,

já také chtěl být šťasten jednu chvíli.

Teď v nocích bez snů, které jsou tak dlouhy,

kdy člověk zpět jde po ztracené stopě,

mě štvou a děsí světelné ty prouhy,

jež jako výsměch leží na mém stropě.

Již prchly zas ty chvíle štěstí žhavé,

a uvadlo již, co mi láskou zkvetlo;

sám ležím bez snů v jizbě svojí tmavé...

Ach, usnout, usnout! Nechci zřít to světlo!