SVĚTLO S PETŘÍNA.

Když jsem byla malá,

stínů jsem se bála,

tmy a šera.

Na Petříně lampa jakás

stromy kmitávala

za večera.

Bývala mi milá

jak ta hvězda bílá

nad západem,

mírnila to teskné šero,

v kterém Praha snila

s šedým hradem. – –

Přesuly se časy,

v nekonečno Krásy

duše práhla –

ale rtoma okraj číše

s touženými kvasy

nedosáhla.

A jak roste žízeň,

v duši pal a trýzeň

divem tiší

pěvců bohem posvěcených

každá nová sklizeň

v Krásy říši.

Jak to chvělé světlo,

jež tam náhle zkvetlo

v stínů věnci,

tak mou odvahu mdlou zvedá,

s Vašich strun co vzlétlo,

vyvolenci!

Díky za tu záři,

s Vašich jasných tváří

jež se lila!

Stokrát duši pochýlenou

od mladosti v stáří

vyzlatila.

Kolik zraků těší,

když noc chmury věší

zlaté světlo!

Kéž, co Vámi světla seto,

s výspy, kde jsme Češi,

věkům kvetlo!