SVĚTLO!

Jak pálí dlažba! – kam zrak pohlédne,

jak dusno všady! Slunce poledne

rostoucím stále vedrem všecko tíží.

Nač tam se kupí lidí směsice?

co stalo se? – Kol rohu ulice

teď zahnul zástup a juž k nám se blíží.

Dav stále roste, věčí dětí shon;

křik podivu a smích: „Hle to jest on!

zas o poledni s lampou světlo hledá!“ –

Kdo je to? – „Nu, ten malíř bláznivý!“ –

Dav rozstoupil se – pohled truchlivý! –

ten sdraný šat i tvář tak děsně bledá!

Hle, kráčí blíž – žár vášní divokých

mu šlehá z důlků očí hlubokých

přes ušlechtilé tahy obličeje;

na vráskovité skráni strastí hnět!

Slyš! „Světlo, světlo!“ volá bledý ret,

a v ruce kahan hořící se chvěje.

Ó velký význam spí v tom utajen!

I on byl šťastným, on též míval den,

když slunce ducha v hrudi jemu květlo.

To zhaslo nyní – poušť jen do kola,

on vidí tmu, když slunce plápolá,

a o polednách musí hledat světlo!

Ta skráň se chvěje od líbání Mus,

na čele tomto trůnil genius

a hrál s vlnami citů vzbouřenými.

Ó proč nad lemy světa duši vznes?

Teď blesky bohů schvácen v propast kles’

i s myšlének svých oři plamennými!

Ó smějte se! Ó křičte jenom dál!

Vše toto geniu svět v úděl dal...

Hle Prometheus, Diogenes druhý!

Ó smějte se! – To kletba člověka,

jenž v srdci bůh se bohů neleká

a v tvář jim hodí okovů svých kruhy!

Ó smějte se! – Hle, skácen svatoháj,

hle, modla v prachu, zasypán jest ráj!

Tu starou pravdu věky nepromění:

Když s věnce slávy sprchnou lupeny,

dva hadi zbudou, z nichž byl spletený:

ten jeden posměch, druhý pohanění!