Světlušce.

Z noci diadému

spadlý kamínku,

houštím v trávy lemu

bludný plamínku,

jak se svity v reji,

malý čaroději,

z lampičky tvé lejí

v trávu s lupínku!

Noc je vonná, vlahá,

z hloubi dýše klid,

s hvězd co lásky, blaha

padá na pažit;

padá v spící lesy,

nad nimiž se kdesi

v mráčků bílých směsi

luny ztratil svit.

Vůně silná dýchá

z posečených lad,

noc jak báseň tichá

otvírá slok řad;

tajuplná kniha,

nad kterou se zdvíhá,

světluško! a míhá

bludný žeh tvůj rád.

Drž jen mi svůj malý

nad ní kahanec;

taj, jenž všecko halí,

proniknu snad přec;

v tvorstva tisíceru

stopách beze směru

duch se vyzná v šeru,

bludný mravenec.

Jak hvězdička malá

myšlénce mé sviť,

Ariadna stálá

skrze pochyb síť,

z otázek, dum víru

cestou po vesmíru

sviť mi v přístav míru,

stříbrnou dej niť!

Co zde v tobě svítí,

jediný jest žeh,

který tam se nítí

v hvězdných plamenech,

jímž má sloka tryská,

jímž se u křoviska

rosná perla blýská

setřesená v mech!

Do kola tvůj zlatý

kde se míhá bod,

jeden život svatý

výměny a shod,

jeden výdech blaha,

jedna v rozvoj dráha,

jedna rosná vláha,

jeden chorovod!

Valnou strží hvězdnou

věčně dál a v před,

nebes tůní bezdnou

duch se pustí v let,

atom věčné síly,

který, nechť se mýlí,

nechť i šílí, k cíli

musí doletět!

A když unavený

zdeptá bludů změť,

v moři věčné změny

najda odpověď,

za prostor i časy

vletí v slunce krásy,

ty v mé ženy vlasy

jako perla sleť!