Světluška.

Překrásný, rozkošný letní den!

Na nivu směje se chlum,

růžemi červánků opleten

pyšní se chrámek i dům;

mlžiny stoupají do oblak,

po polích šíří se zpěv,

nevím, proč v prsa mi náhle tak

zázraky vkouzlila krev.

Vše je tak přítulno, samý div:

setí i tráva i květ,

krásněji, vábněji jaktě živ

nezřel jsem smáti se svět;

uprchlo, ňadra co rozrývá,

všude je vůně a zář,

nad jiné půvabně odkrývá

nebe svou líbeznou tvář.

Za cestou opodál na luhu

zdobí se růžový keř,

na nohou pichlavou ostruhu,

na hrudi listnatou šeř;

klobouček mistrovně robený,

růžičky za ním jak krev –

rytíř to přešvarně zdobený,

z ňader mu zní ptačí zpěv.

Trhám květ jetele na trsu

rostoucím podál mých stop,

do dírky dávám jej na prsu:

Na cestu srdce mi zdob!

V tom už naň motýl usedá –

med květu poutá ho zvlášť –

tykadla zdobí mu zlatý pyl,

na plecích skvostný má plášť.

Jak krůpěj s oblaku hozena

s rozkazem „démantem buď!“

zalétá v soumraku zrozená

světluška v zvonkovu hruď;

slyším, jak tajemně zazvučel,

chvěl se – snad zazvonil as –

jakoby světlušce říci chtěl:

„Dlouhý jsem čekal tě čas!“–

Divno! Mně rovněž do duše

zaletla – žehnána buď –

myšlenka, snivá světluše,

jasníc mi oko i hruď;

na křídlech srdce tajemných

do oblak vznáší se výš,

ke zřídlu písní skřivánčích,

v pohádek hvězdnatou říš. –