SVĚTLUŠKY POD SVOJANOVEM.

Svatojanských mušek rej

šlehl mi až v obličej,

když jsem letní nocí dlouhou,

se svou bolestí a touhou

noci ve tvář zřel,

v dálku odjížděl.

Světelné vy atomy,

kmitající pod stromy,

září věčného jste světla,

kde zlá moc, jež by ho zhnětla?

Ztají ono v sled

ve vás lesk i vznět.

Vy jste známky života,

jenž kol vře a klokotá,

nevíte, jak jsem vás zdravil,

div se cestou nezastavil

vida, jak váš jas

v travinách se třás.

Bludná hvězda nahoře,

plesný rej váš v oboře

sesterská jest jedna záře,

svatý odlesk boží tváře,

jenž se, byť i mdlý,

ve všem zrcadlí.

Duch můj, chabá pápěrka,

jako vy, nic, jiskérka,

ale jak vy, hárá, plane,

ať si v jas či do tmy kane,

ať si v sladkých snech

hraje ve stínech.

Nuž, dál, sestry zářivé,

kruhy svoje vířivé

splítejte kol mého vozu

tichou nocí, ve hlomozu

co zní v spící dol

rachot mojich kol.

Cítě s vámi příbuznost,

plachý, jak vy země host,

jedno vím, že, kam se řítím,

ze všech sil všem do tmy svítím,

sobě, bratřím svým,

nechť sklán zoufalstvím.

Tak váš hravý, měkký svit

zladil na souzvuk můj cit,

divně se cos v srdci hnulo,

jak bouř letní pominulo,

jedu tich a blah

v spících olšinách...