Světly četnými se korso třpytí,

Světly četnými se korso třpytí,

zdaleka však moře slyším bíti –

čas jest, musím se s ním rozloučiti.

V stínech noci, ve hvězd matném jase

moře tmavé nekonečným zdá se,

zvučným, pevným hlasem ozývá se.

„Milé moře, jdu se také bíti,

a to marně, jak dle všeho zdá se!“

„„Vezmi s sebou hloubku lásky plnou,

jež se věčně živou zvedá vlnou,

vezmi dech můj ostrý, svěží, slaný,

jenž jest pravdivým a nedbá hany,

a když nepřemůžeš černé zmatky,

vesele se ke mně navrať zpátky.““