SVĚTLÝ DŮM

Dům v jednotvárné stojí řadě,

vzezřením ztísňuje a chladě,

a všední, otřelý má vzhled.

A každý detail napovídá,

že stoupá chudoba v něm, bída

po sešlapaném schodišti.

A zdá se, že dům tísní střecha,

kus smutku že v něm každý nechá

a s radostí se nevrací.

Než genij hloubavý a bdělý

ze svého okna vyhlédne-li,

jak promění se tento dům!

Jak vypne se a jak se vztyčí

nad sousedy své trpasličí.

Dům světla vidíš před sebou.

A z jeho kontur mluví síla.

Věčného sobě vědom díla

jak maják osvětluje noc.

A lekejte se nebo hrozte!

Dům roste, dům až k nebi roste,

váš bezděčně s ním roste duch.

Rozdíly všechny smažte, sražte,

před domem tím však sebe tažte:

čím svět, jenž ztratil genia?

Popřete světlo podle chuti.

Přiznáte, neb vás dům ten nutí:

Duch roste výš a křídla má!

A zkřivte soud dne, který plyne,

myšlenka přece nezahyne

a ohně neuhasíte.

A zkřivte si soud historie!

Myšlenku nikdo nezabije,

myšlenka žije, musí žít!

Dům vždy se z řady domů vztyčí

v ulici mdlé a trpasličí.

Ten světla dům, dům geniův!

V něm pro vás září, pro vás hoří

a pro vás boří, pro vás tvoří

oddaný dělník Staletí.

A jeho světlo s vámi chodí

a jeho světlo osvobodí,

když za vámi svět hyne v tmách.