SVĚTLÝ STÍN.

Jsi z oněch duší, které poznat pouze

už štěstím je, i když je nelze míti;

a zdvihnout zrak k nim, sepnout ruce v touze,

je modlitbou, je vlastní zvedat žití.

Jdou, úsměv na rtech, tiše světa lány,

a každým krokem zář a dobro sijí

a lásku v srdci, mlčky nesou rány,

a svět je dobrý jen, že ony žijí.

Ty drží svět, že nezhroutí se celý

svou láskou k dobru na oblouku ramen,

a z nich se, třeba krví zrůžovělý,

vždy prýští bajný živé vody pramen.

Jen proto, ony že k nám na zem slétly,

lze věřit, lidstvo v lepší věk že pílí,

ó, jdi a veď mě, ty můj stíne světlý,

jdu v stopách tvých a vím, že dojdu k cíli!