Světobčanství.

Světobčanství smyšlénkou je vrátkou,

nerovná se lásce k bližnímu,

podobá se kvítku zimnímu,

jež mráz kreslí na dobu jen krátkou.

Více méně každý člověk žije

oborem svým úzce omezen,

velduchů se rodí málo jen,

jichžto činnost v celý svět se lije.

Křehký člověk nežádej být lovcem

blaha všeho světa národu,

on buď činným ve svém obvodu,

svědomitým budiž národovcem.

Pilně pracuj každý v úzkém kruhu,

v domácnosti své a v rodině,

potom v milé obci, dědině,

užitečným stávej druh se druhu.

Um-li Tvůj síla Tvá se vzmáhá,

chrabrou-li se stává Tvoje hruď,

kraji pak a vlasti sluhou buď,

budiž milé vlasti strůjcem blaha.

Láska k bližním, silná víra v Boha –

péro, ret a krok Tvůj oživuj,

proti nepřátelům statně stůj,

nepřemůže Tě ni zloba mnohá.

Moudré slovo, zbožný příklad muže

stále v kruhy větší působí,

mocně cizích krajin osoby

v ctnostech tuží, víže k sobě úže.

Pro ženy i muže, bystré hlavy,

pro nezištné věrné vlastence,

národ vždy měj kvítí na věnce;

jimi jen se zdobí všechny stavy.

A což ten, jenž dobrý lid náš mate,

ten, jenž sám jsa pravé vědy prost,

v lehkost dává blahodárnou ctnost,

ve stín staví světlo víry svaté?

Kam tě vábí ten Tvůj mozek řídký?

Čím jest Tobě otec, národ, vlast?

Jenom krátká Tobě kyne slast;

ve tmu hroužíš i své vlastní dítky.

Proč Tě krásná vlasti půda nosí?

Za Tebe se stydí město, ves,

v temnotách Tě popohání běs –

věrný křesťan za Tě Boha prosí!