Světová válka.

Válko,

světová válko,

vítám tě!

Živelná obrodo lidstva, nejmladší potopo světa,

nutnosti, očekávaná v nějaké otřasné formě,

v dychtění po činech rázných, které by vzrušily žití,

v počinech, nikoli v slovech, které by rodily vzestup,

slavná ty válko,

v prvý ráz uproklínaná lidstvem, však žehnaná pozděj’,

neboť tys’ podobna bouři, na zem’ jež za léta přišla,

aby vše novým a svěžím rozkvětem vzplanulo k jsoucnu.

Obměno nekonečnosti,

ozvuku přerodných bojů,

zemí jež tolikrát přešly,

poznovu očisti lidstvo,

poznovu přerozuj, spaluj,

vše co je slabé a chabé,

vše co je nečinné, choré

mýti a kácej,

žehnaná bouři!

V spálenišť dýmu a pachu prolité vznícené krve

hrdinů padlých,

obětí nového věku,

vzrůstá jak v pralesu hustém, kmeny kde zvráceny leží,

z kterých vždy nové zas kmeny

vzrůstají svěže,

bývalých staletí dorost světlejší, způsobilejší

k chápání míru.

Šťasten jsem, že jsem se dožil

tebe, ó světová válko,

současník přerodu lidstva,

velikých dějů,

které vždy za řadu věků

schvacují zemi.

Dívám se do tvojích hlubin, dívám se do tvojích výšek,

světe, můj úchvatný světe,

má lásko;

vzdálen tvých zdánlivých zmatků,

které vždy prožíváš znova,

osnuji budoucí děje budoucích lidí.

Vidím svým duchovým zrakem zástupy příštích svých bratrů

tíhnoucích k jednotě světlé, k bratrství národů země,

v duchovním vesmíru zřící bez mezí společnou oblast,

v které vše láskou i smírem, bez konce, počátku činem,

kolbištěm nejvznešenějších bojů, jichž metou je věčnost.

Oceán úporných bojů,

krve a ohně a pláče,

dělí nás od tebe ještě, daleký, daleký světe,

útvare nový

nového věku a lidstva.

Jako teď geolog šťastný nalézá v útrobách země

památky přerodů krutých, jichž byla země kdys’ svědkem

v dobách svých neblahých potop,

nalezne jedenkrát také historik budoucích dějů

památky vražedných bojů, lidstvo jež svádělo spolu,

památky krutého věku, člověk kdy železem mluvil,

kulí a třaskavinami, ve kterých viděl svou sílu,

jediný výraz své moci.

Nakloněn nad těmi zbytky minulých přežilých kultur

po dlouhém studiu uzná, že byly zápasy nutny,

aby se posléze člověk našel v své podstatě ryzí,

poznal, že jedině duchem vítězí tvorstvo, ne hmotou.

Ty, jenž byls’ v prvopočátku, ty, který na konec budeš,

odvěký světový boji, úděsný ve svojí masce

pyramid krvavých mrtvol, zničených kvetoucích krajin,

hořících obydlí lidských,

vznešený, zázračný, světlý

v pláni však ducha,

na které stokrát víc’ tvoříš, nežli snad zničila hmota –

žehnán, ó žehnán buď námi,

převrate, nutný

k vývoji možností příštích,

bez něhož budoucí mety nebylo stihnout by možno.

Uprostřed potopy hrůzné

krve a vzdechů a pláče,

do dálek neznámých spouštím sirou svou archu,

jeden z těch nečetných lidí nezoufajících si nikdy,

v každý čas přesvědčen pevně o lepším budoucnu lidstva

přese vše zdánlivé zmatky, mlhy a překážky dnešku,

spouštím svou záchrannou archu,

v které mám zavřenu víru nezdolnou v lidstvo a pokrok,

abych moh’ po krutých deštích, které se na zemi snesly,

zoufalstvím, bídou a smutkem

topíce všechno,

při prvním zátřpytu slunce nesmírné duchové říše

vypustit s větévkou míru operutěného posla,

s větévkou nadějí nových v nové a jasnější žití.

Z planoucích hekatomb tvojích,

válčící světe,

z dýmu tvých spálenišť, z trosek, z výparů nesčetných mrtvol

vzlétá, jak z popelu svého zázračný mythický fénix,

období nové,

duchový Herkules vstává, aby svět objal svou paží,

v rozmachu všelidské lásky zemi jež nahradit musí

bolest a ztráty a hrůzy,

aby svět k hrudi své přitisk’ jako květ vesmíru čárný,

dones’ jej v apotheose ke trůnu zářnému bohů,

Vesmíru zákonných strážců!