SVĚTY.

Tak cítím, kapkou že jsem v širém moři,

jen zrnkem písku v poušti nekonečné,

že slzou jedinou jsem v lidstva hoři,

jen krátkým tÓnem v symfonii věčné.

A přec mi zdá se, že jsem země středem,

že ohniskem jsem paprsků všech světů,

že se mnou tone všecko v smutku šedém

a jindy všecko jásá k mému vznětu.

Vše, celá země, nebe – kromě lidí.

Vždyť všichni, od starce až k drobným dětem,

vše pouze okem svojí duše vidí –

vždyť každý z nich jest jako já svým světem!

Tak vzdáleni jsme – milliony sáhů,

a marno, chtít vše svésti v jednom sledu:

jsme hvězdy, každá má svou vlastní dráhu,

a kroužíme kol neznámého středu...