SVĚTÝLKA.

Na tuchomské mýti

světýlka tam svítí.

Svítí jako ze zlata,

to malá nekřtěňata

nosí hořící chvošťata.

Šla tudy žena z práce domů,

rouhala se pánu bohu,

že málo vydělala.

Její děcko před ní pláče

a bludné světýlko skáče:

„Mámo, cos to udělala,

mě’s nekřtěné utopila.

Pojď a pokolíbej, pokoj,

ať já mám po smrti pokoj!“

Máma šla a pokojila,

nikdy se už nevrátila.