SVÍ JSME.

Sví jsme! Šum to, sladký vzduchu

v slavných těchto chvílích

při praporů vlajném ruchu

červených a bílých!

S hrudi naší roztoužené

spadla muka tří set let!

Oč se výš dnes blankyt klene,

oč dnes krásnější je svět!

Sví jsme! Nejsme již jen něčí,

nejsme hnané stádo!

Volností jest každý větší,

štěstím srdce mládo.

Není cizáckého sobství

již jen pastvou naše vlast.

Skáceli jsme znaky robství

na dno vod a ve propast.

Sví jsme! Každý rodné hroudě

náleží zas celý;

žádný Čech, byť v dálce bloudě,

není osiřelý.

Otčina své trýzně prostá,

svobodou svou veliká,

jak svou rodnou krev, tak hosta

náručí svou obmyká.

Sví jsme, svoji mezi svými,

domov náš je teprv náš;

každý jde si švarně přímý

jako šuhaj na sobáš;

brat zas bratu, muž zas ženě,

děcko matce náleží;

nikdo nesmí nepomstěně

cizotě být loupeží.

Sví jsme! Sví jsou lid a půda,

matka zem a děti;

nesmí tyranství, ta zrůda,

již jich rozváděti.

Každý práv jest mužně nosit

jen své vlasti chranný štít,

ji jen potem, krví rosit,

pro ni žít a za ni mřít.

Sví jsme! Za své skvosty vlastní

jdeme již jen v boje,

jdeme v dílo, všichni šťastni,

že jdem za to svoje,

v rukou knihu, rýč neb lyru,

za svůj národ sokolí,

jehož řeč jak píseň míru

v souzvuk světa hlaholí.

Cizí vztek nechť hromoblesky

po věk do nás třískal,

ve světě jen duch náš český

přátele nám získal.

Nové Boží bojovníky

vzbudil výkřik zjařmených.

Hrdinové! Mějte díky

národů jha zbavených!

Sví jsme, sví jsme s nimi všemi,

svobodu kdo chrání,

sví i s pohřbenými v zemi

v dálné cizí pláni...

Po těch bojích, po vítězských,

růže se tam rozvijí

z krve svaté našich českých

a slováckých legií.