Svíce na svícnu.

Učeníci moji, vyť jste světlem světa,

Jež paprsky pravdy na vše strany metá,

Metati má, lidem všechněch končin k blahu

Osvěcujíc, ukazujíc jistou drahu.

I kde je kdo, jenž chtě v domě světlo míti,

Svíci si zanítí,

A rozžžatou svíci tuto staví

Pode kbelec tmavý?

Ne pod kbelec leč na svícen staví svíci

Člověk, ve svém domě světlo míti žádající.

I já chci v mém domě, v šírém světě,

V každém srdci míti pravdy světlo,

Aby nebeské té na osvětě

Blahem lásky blaho lidstva květlo.

A tu pravdu blahoplodnou, pravdu svoji

Dal jsem poznati vám, učeníci moji;

Touto pravdou, již ode mne znáte,

Světlem světa po věk býti máte.

A to světlo, zanícené láskou mojí,

Na oslavu Otci, lidem ku pokoji,

Na vysoký svícen stavím,

By je, ano jasně, krásně svítí,

Všude, v šíři, v dáli bylo zříti.

Vám pak velím to a pravím:

„Tak svěť vaše světlo před tváří všech lidí,

Nechať vaše skutky dobré všickni vidí,

A vidouce na vás pravdy obraz pravý

V celém jejím půvabu a kráse,

Nechať přilnou ku pravdě a spáse,

Nebeského Otce skutky svými slaví!“