SVÍČKA.

Je příliš kvapná moje historie,

snad pomyslíte, že jsem byla zbrklá...

Jsem svíčkou však a kdo mne může vinit,

že v jednom roce na knot jsem se scvrkla...

Ba, příliš, příliš rychle uvadla jsem

a dosud mi to všecky smysly zmámí,

když vzpomenu, jak kdysi u mydláře

jsem hověla si mezi voňavkami.

Tak čistá, lesklá, hladká, běloskvoucí,

se sněhobílým panenským svým knotem...

Ty tam jsou vnady... Knot je znesvěcený...

Ó, splakala bych dneska nad životem!

Tak bylo krásně u mydláře Kaňky

a lepších časů nechtěla jsem věru,

až přišel s ženou jakýs tlustý občan

a zakoupil mne jednou v podvečeru.

Byl pokojný a bodrý muž to jinak,

žil počestně se svojí kyprou Katy,

už dvacet roků sloužil věrně obci

a jmenoval se Filip Ramenatý.

Ti koupili mne, vzali s sebou domů,

kdež shledala jsem svojích družek více,

pak napíchli nás na jakési hřeby

a nastrkali za dvě okenice.

Pan Ramenatý zapálil nám knoty

a dosud zlostí vše se ve mně pění,

když vzpomenu, že o svůj o věneček

jsem přišla – hanba! – právě o Vzkříšení...

Tak hořely jsme víc než půlhodinu

a kolem oken táhly davy lidí,

až zmlkly zvony – – a pan Ramenatý

řek’ svojí ženě, ať nás s okna sklidí.

Pak uložil nás všechny do škatule

a na půdu nás kázal pěkně schovat.

„Co nevidět“ – prál – „je tu slavnost Husa

a budeme jich zase potřebovat.“

A skutečně, než uběhlo pár týdnů,

už hořely jsme zase v okenici;

lid nadšen byl, však neznělo už „Vstalť jest“...

a zpívali se „Boží bojovníci“.

I tentokráte shasili nás brzy,

žel, žití mého shořela už půle

a nebylo mi nijak nepříjemno,

že putovat zas budu do škatule.

Však osudy mé – jak jsem řekla z kraje –

jsou přebohaty barvitostí tonů –

a tak se stalo, místo ve škatuli

že octla jsem se v záři lampionů.

To na faru se dostal nový farář

a v Oslovicích žádný div to není,

že střílelo se slavně za humnama

a před děkanstvím bylo osvětlení.

Pan Ramenatý zúčastnil se taky,

já v lampionu klátila se k faře...

Ó, dosud vidím ony palcátníky,

jak s lampiony táhli na faráře...

A přiznávám se, bylo to tak tklivé,

když místo písně božích bojovníků

se ozval chorál: „Pastýři, Tvé ovce“...

a slzy tekly do všech kapesníků...

Žel, v okamžik, když zapálili bengál

a farský dům i s chlívky zářil v jase,

dešť veliký se přihnal náhle s hůry

a divá bouře krajem rozlehla se.

Pan Ramenatý jako všichni druzí

zrak osušil a prchal odtud honem –

a jaký div, že v takém divém chvatu

mne zapomněl tu i s tím lampionem.

Tak ležela jsem farském na smetišti

a knot můj v dešti smutně dohasínal,

až přišel farář s pannou Bibianou

a vzal mne domů... Chudák, ruce spínal...

„Je škoda peněz“ – pošeptal jí v ucho –

„co vyhodí ti hlupci za ty věci...

A kdyby aspoň byli za mne dali

těm muzikantům dneska diškereci...“

Tož v děkanství teď trávím zbytek žití,

u faráře a jeho Bibiany...

Nic nedělám, jen tajně přisluhuji,

když slečna večer šije povijany.

Jsem bídnou svíčkou, svítím jenom z nouze,

když jiná svíce při ruce jim není...

Ó, kde jsou časy, kdy jsem plála v oknech

o Husovi a slavném o Vzkříšení...

Teď na schodech si farář se mnou svítí,

když po půl noci navrací se z bulky –

a jeho družka rozsvítí mne vždycky,

když v almaře se dívá na karkulky...

Však to bych všecko k slávě církve snesla...

Jen to mne trápí, hrudí mojí zmítá,

že – s odpuštěním – panna Bibiana

si při mém svitu v noci blechy chytá...

A povím-li vám, že to bývá v síni,

kde farář svoje kázání si píše –

pak pochopíte, že bych zašla studem

a raděj shasla v slávě boží tiše...

Že jako svíčka mnoho v světě zkusím,

to věděla jsem, vždyť jsem tvář jen němá...

Však ani ve snu mi kdy nenapadlo,

jak těžké je to, sloužit pánům dvěma...