Svit lampy kmitá, člověk sní a bádá,

Svit lampy kmitá, člověk sní a bádá,

duch hloubavý se v každou krůpěj stopí,

až cosi najde kdes, co nepochopí...

Křik děsu zavzní, smyslů pustá váda,

a hrdost, která dále jíti žádá,

se k novým útokům a ranám vzchopí

a zas a zase zdvíhá meč i kopí,

jež zas a zase z ruky slabé padá.

Ve chvíli té, kdy plápol lampy hasne,

a tmavý stín nevědomosti prosté

se chvěje tuchou jiné záře jasné,

duch zvedá se a vstoupí o krok dále,

by stanul poprvé na pevné skále;

mdlá ruka klesá sic, však křídlo roste.