SVIŤ, MÁ STARÁ LAMPO...

Sviť, má stará lampo, vesele mi sviť,

je to nyní kolem všecko jiné, viď!

Pamatuješ dosud, jak jsem s tebou tich

skláněl horkou hlavu nad kupami knih?

Ó, ty noci dlouhé, v něž jsme zřeli ven,

kde jakby se nikdy neměl zrodit den.

Plamen tvůj se tiše jak má duše třás’,

jakoby i tebou zachvěl noci mráz.

Ba i někdy z plamu teskný kvil ti táh’,

že tak sami bdíme, sami v nočních tmách.

Sviť, má stará lampo, vesele mi sviť,

je to nyní kolem všecko jiné, viď!

Ne již noci mrazem, radostí se chvěj,

když tak svítíš v ženy mojí obličej.

Vidíš, jak v tvůj plamen, úsměv na rtu, zří,

besedovat budem spolu všichni tři.

Na rtu jejím úsměv, který mám tak rád,

s oka mého září bude s tebou plát.

Jakže? Družka věrná, nocí smutných stráž,

nyní místo svitu náhle shasínáš?

Zrádná! jistě v spolku jsi už s ženou mou,

jež se na mém klíně uzardívá tmou.