Svit měsíce se ulicemi kradl,

Svit měsíce se ulicemi kradl,

až zahléd’ průjezd dokořán – tu hbitý

hned otočil se málo rozpačitý

a v otvor širý plným světlem vpadl.

Hnal klenbou se a na stěny se kladl,

dvůr celý naplnil jasnými třpyty

a vystoupl na stříšek nízkých kryty,

kde ve vikýři malém bled’ a chřadl.

Přes bílou zídku vklouzl do zahrady,

na listech palem pršku stříbra nechal,

šel po keřích, pronikl bez závady

v květ granátový a pak k moři spěchal,

by na vlnách se čtveračivě houpal

s bledým šlehem vzhůru k nebi vstoupal.