SVIT NA ZEMI.

Jak v mnicha celu v tajůplné šero

svit z malovaných oken náhle skane,

až kruhů stero

a věnec arabesek vzplane

v podlaze vykládané,

jak andělu by spadlo s křídel pero,

jenž od mnicha čtoucího v bibli tiše

se zvedl v hvězdné ulétaje říše,

tam zlatých květů les,

jak hvězd by napadalo noci z klínu,

tam pestrobarvá ohněm vroucí směs,

jež rudé jiskry tká do tmavých stínů,

a vše to chvíli chvěje se a třese:

Však mnich, ten nepohne se,

on jiné, zářivější stíhá zjevy,

ve knize otevřené na svém lůně,

v sluch mystické a cizí zní mu zpěvy,

jež jiných světů sladká zkájí vůně,

co jemu okamžitá barev hra?

Cíl vyšší jemu v hloubi duše zrá.

Ty barvy svůdné rázem opět zhasnou,

jak slunce zajde, jež je tvořilo;

ať zhasnou, v říši velikou a krásnou

se jeho srdce jinde nořilo.

Jak velký je ten mnich a přece chudý,

my lidé menší chytáme ten svit,

my objímáme šťastni vše ty bludy,

my chceme vzplát a milovat a žít,

nechť svit a barva

jsou pouhý klam,

nám drahá je ta smějící se larva,

jež rozpustile vysmívá se tmám;

za paprsk žití

byť jediný chcem trpěti a mříti,

než ztráceti se v resignaci tupé.

Ó hřměte, vášně, klovej, lačný supe!