Svit nad vodou.

Na břehu u moře jsem bloudil v myšlénkách;

zem kolem pustá, zpráhlá,

zář slunce ve sklonu se roztavila v nach

a nad vlnami táhla.

Mrak, plachta stržená, se houpal nad vodou,

zpod něho v záři skvoucí

svit slunce poslední plál snivou lahodou

jak úsměv tváře mroucí.

Plál z mraků trhliny a hořel rubíny,

kam záře jeho šlehla,

a s výše slunečné se nořil v hlubiny

jak dlouhá, zlatá jehla.

Ve jiskrách ohnivých se nad vodami chvěl,

tu has’, tu zaplál znova,

a pod ním posupný a černý mrak se stkvěl

jak peruť andělova.

Sjel také v duši mou, jak rosa padá v květ,

jak slétá ptáče k hlohu,

hruď vzdechem rozvlnil a k písni zladil ret,

a tu jsem pravil k Bohu:

„Nač, Pane, ve mraku, nač v stínech obzoru

jsi rozsvítil tu zoři,

když za ní vstává tma, když v bezdno prostoru

se za ní půlnoc noří?

Nač tento zlatý svit, nač jiskry ohnivé,

jež tančí v stínech spolu?

Je to snad úsměv tvůj, či z té tmy zářivé

ty svou tkáš aureolu?

Nač tyto záblesky, když mrak je zakreje,

nač toto zlaté plání?

Nač světlo nad vody, nač v duši naděje

a v srdce milování?

Nač rosu přátelství, nač krásy zákmity,

když za vším spí jen klamy,

když celý život jest mrak sluncem oblitý,

jenž visí nad vodami?“

A než jsem domluvil, svit zmizel s blankytu,

tma nad vodami táhla,

v mou duši dívala se okem soucitu

noc velká, neobsáhlá. – – –