Svit sluneční se plnou září směje,

Svit sluneční se plnou září směje,

a přece smutku nemohu se zbýti,

vždyť člověk, který myslí, touží, cítí,

před losem svým, nechť vanem tichým věje,

nechť bolestmi a strádáním se chvěje,

či záhubou a zádavou se řítí,

se nemůže a nechce ani skrýti,

ač nechce-li snad žíti bez naděje.

Co platny jsou vysoké, strmé hory,

jež oddělily nás od mrazné zimy,

když mraky šedé občas přes ně spějí;

co platno srdce zavřít na závory,

když proudy krve zraky zvědavými

přec každou skulinou ven pohlížejí?