SVÍTÁNÍ A SVĚT.

Kles’ černý prapor noci, hvězdami se skvící,

a na hory se složil, rudě doutnající,

jenom na západě ještě slyšíš dlouze chvílí,

kterak temno v mračnech olověných kvílí,

však jistě víš – je slunce blíž,

a jistě víš – jde slunce výš,

snad horizont už řeže rudá otáčivá deska,

paprsky už srší – brzo bude dneska!

Nad horami v kruhu mračen zástup hravý

tančí, dolů spouští kučeravé hlavy,

jejich vlasy hebké v šíř nechává vláti,

a slunce je hustou jisker sprškou zlatí.

Kohouti zpívají, kukačka volá,

růžové šeření prolnulo vším,

z doliny zvoní smích mlýnského kola,

nad tichou vesnicí třese se dým.

Pláň rybníka je jeden plamen,

rudě hoří každý kámen,

včera pusté skály jsou dnes jeden květ!

Kde jsem byl, a kde jsi byla,

moje milá,

že jsi se mně nesvěřila,

jak krásný znáš svět...

A jak rozhlížíš se, v hloubce modrých očí

se Ti i s horami celý ten svět točí

a z očí se na mne, jenom na mne dívá,

úsměvem i letem mračen zve mne, na mne kývá,

jsou v něm včera pusté skály dneska jeden květ,

a až se rozletí

jím smích našich dětí,

bude mít i lidi radostný můj svět...