SVÍTÁNÍ NA VÝCHODĚ.

Sen teskný přešel – svitlo zase ráno...

Van svěží přiběh’ zadouti

v mé okno, které bylo zotvíráno,

bych slyšel hlahol kohoutí.

Tma venku zřidla na šeď popelavou,

splývala v stíny změti střech;

naproti oknu lípa třásla hlavou,

a v dálce hořel jitřní žeh.

A viděl jsem: lesk hvězd se šlářem potáh’,

a nebe zmodralé je níž,

je stále jasněji až k dvorcům na samotách,

a jitro stále blíž.

Kdo spal až dosud, vstává z lože svého,

chystá se práce ujati...

I čekal jsem na pokyn Tajemného,

zda možno v díle ustati...

Den zvolna rostl, jitro bylo svěží,

jak jenom jarní může být –

do jeho krásy zněly zvony s věží,

a tráva byla jeden třpyt...

Slyšel jsem jen, jak všecko uchváteně

den vytoužený velebí...

Tu zašeptal jsem, sepnuv horké dlaně:

„Otče náš, jenž jsi na nebi...“