Svítání na západě.

Je květen stínů. Polední parna dávno už za sebou máme.

Sen opilý krví umdlel a čistšími tony hraje.

Hořící trámoví vězení našeho s praskotem ohně se láme,

a u cesty nezralé ovoce naše reflexem západu zraje.

Nežel, má duše, že dojdem až v noci k tvému rodnému městu

a zahrad jeho že neuzříme pak v soumracích, po klekání:

naše vlastní uhaslé dni nám paprsky postelou cestu

a jásotem po leta vyslaných nadějí budeme uvítáni.

Den září zatmívá dálky – noc temnem zapaluje výše.

Průlomem zřícených krovů se nad námi otvírá nebe. –

A v symfonii bratrských hlasů, jež vonným přívalem dýše

od světa k světu, jak písně lodí plujících vedle sebe,

v rozkoši puštěného světla, v dotycích neznámých slovu,

pod stíny, jež na pozemskou myšlenku vrhl jsi tajemstvími,

jak v úzkosti dechnutý signál, rdoušený stěnami kovu,

sen zemský k tvé slavnosti se rozleje vlnami jásavými.

O Věčný! Ať tušení naše jsou sladká těm, kteří v bolestech tonou.

Pějeme hymnu ze slov, jež značí smrt ve všech jazycích země.

Neboť nám, kteří věříme, je den tvůj dobou zrání, zahořkle vonnou,

praskající v bolestných klasech a večerem chlazenou jemně.