SVÍTÁNÍ.

Kraj nebes nachem červánků se pýřil

a rosná duha padla v záhon květů mých,

jas jitřní za mnou, přede mnou již hýřil

s laškovným úsměvem niv rázem vzbuzených.

Po cestách kamenných jsem slyšel voje jíti,

zřel řady prořídlé, jež táhly z výpravy.

Žen pohledy je vítaly a věnců kvítí,

zahřmění děl a množství pozdravy.

A hudba rhytmická se živým lichotila,

duše jim líbala, jak prosila by je,

ať na bratry, jež smrt jim pokosila,

nemyslí se steskem, jenž krve nesmyje.

Šli vítězové znaveni a neupokojeni,

tíž velkých ztrát je k zemi klonila.

Prolitá krev jim zabarvila snění,

vzpomínka jejich slzy ronila.

A s nimi boj jsem toužil proklínati...

Leč zřeli jsme: i obloha, ta něha anděla,

jak tváře ženy, jež se zdráhá vzdáti,

se v pýše nad vítězstvím slunce krví zarděla.