SVÍTÁNÍ.

V dál koráb spěl, jak měl by křídla,

nach červánek mu v plachty tkal;

tu stařec, jenž bděl u kormidla,

do šumu vln se zadumal:

„Břeh toužený nám kyne blíže,

hle, racek čeří povrch vod

a s azuru souhvězdí kříže

nad valnou pláň se chýlí níže –

jak nevěřiti na východ?“

A nad bludiště města spící

se klonil hvězdář na věži,

myšlenky svoje těkající

spjav přísné pravdy otěží.

Leč v bezednu se hvězdy tratí

i Sirius jak zlatý bod –

Klid v duši tvou se sluncem vrátí!

či nezříš nebe zlatem pláti:

jak nevěřiti na východ?

I ve žaláře nízkou celi

juž blesknul první zoře nach,

a vězeň, jenž bděl osamělý,

v svých zastavil se myšlenkách:

„Ó věčné světlo, tvojí září

z mé duše padá vazby hlod!

ó Pane, dopřej ve žaláři,

bych mohl třeba mroucí tváří

se dívat lidstva na východ!“

Slyš, duchů zpěv: My hlubinami

jsme prošli nocí, prošli tmou,

v boj krytí svými myšlenkami

a poesie modlitbou.

Jdem k slunci stínům ku postrachu –

slyš, jak to zvučí z lesů, z vod!

My jdeme k jitru, dítě prachu,

jen směle skoupej skráň svou v nachu!

Jak nevěřiti na východ?