Svítící oblaka.

Noc byla tichá, bez hvězdného lesku,

tma vládla na zemi i na nebesku,

před deštěm teplé ticho válo všady

na luka, pole, spící na zahrady.

Jak těhotná by noc ta byla divy,

kterými v létě zkvésti mají nivy,

jak tušila by v ňadrech všecky hlasy,

hvozd jimiž bude znít i zralé klasy.

Tu v temné nebe náhle mraky tryskly

a divně září fosforovou blyskly,

svit stříbrný z nich zaplítal se v kruhy

a šeřil mdlý jas kol na spící luhy,

a v dál se v klidném majestátu nesly,

jak stříbrnými poháněny vesly

by jely v dálku vzdušné lodě duchů,

tichého světla plné, beze ruchu.

Ó světe plný tajů! Nám též v duši,

když nejvíc v temné odpočívá hluši,

se taká svítící vždy zjeví mračna,

z nichž loká úkoj duše rosy lačna.

Svět vzpomínek, či lepší doby příští

snad tucha to, co v naši noc se blyští?

To jedno – budiž mračno požehnáno,

za kterým dřív či pozděj’ svitne ráno!