SVÍTÍCÍ VES.

Já svítím, vzpamatuj se. Svítím, svítím,

ves mladosti mé z dálky zpívá si.

Podzimním celá umočena kvítím

si svítí v nečasy.

Já svítím, zpívá krčma u silnice

a nad ni ořech skřípe vysoký.

Podzimní větry dují hlaholíce

a lkají potoky.

Já svítím, opakuji drobná okna,

ořechy sráží vítr říjnový.

A před krčmou pruh silnice spí mokna,

déšť pleská syrový.

Krčmářské dcerky vzpomeneš-li maní

a bujných přátel mladých dní –

to svítí ze vsi lásky objímání,

i obejmutí poslední.

A vzpomeneš-li, kterak plakávala

tak denně pro nic za nic, pro mládí,

se štěpů jabka vichrem kterak padávala,

pes štěká, prozradí.

Jak měla drobné, bílé, krotké ruce

a zraky anděla.

Jak v ruce Evy jablka tak prudce

a divně voněla.