Svítilna Diogenova.

U lože mého, když tmy nad ním visí,

kmet často stojí nahrbený, lysý,

ve dlani jeho svítilna se chvěje,

mně dává ji a potupně se směje:

„Ty hledáš pravdu – nuže vem to světlo

a uvidíš, jak chřadne, co dřív květlo,

všech věcí jádro uzříš v její záři,

zášť v srdci, kde jest úsměv přízně v tváři,

led v duši, jejíž okem teplo sálá.

Svět bude před tebou co holá skála

a z každé kolébky rov bude zívat;

šum lesa, řeky ruch i ptáče zpívat

ti bude jednu píseň zla a zmaru.

Však poznáš pravdu. Ve nadšení žáru

zisk uvidíš a marnost v práci ducha.

Nuž vezmi, co ti dává dlaň má suchá!“

Já mlčím, chvím se; anděl však, jenž hlídá

ráj duše mé, ten za mne odpovídá:

„Jdi, starý bloude. Svítilna tvá klame,

kmit pravdy tvojí, věř, že špatně láme

na lampy skle, na němž jsou věků saze.

Snad žiju v bludu, mně jest však v něm blaze.

A kdybych z lásky k pravdě z ruky tvojí

vzal svítilnu, z které se pravda rojí,

na tebe nejdřív posvítil bych sobě.“

I zmizí v ráz. – Kol ticho jako v hrobě.