Svítilny.

Jen vyhlédnu si s okna, dole v rohu

plá svítilna jak světlo u oltáře.

A ještě vítr tepe do mdlé záře,

snad aby duše její vzlétla k bohu!

Zde očí dvé, v nichž jindy zářiť mohu,

zde bledé dlouhou nemocí dvě tváře – –

Dvě jiskry slabé v prchající páře,

dvé květů bílých na trnitém hlohu.

A kdyby shasl vítr světlo krásné,

zda nemocné ty oči také shasne?

Ah, svítilny, tak pláte ulicí

jak jasná duše lidská myslící –

a jak ten vítr do vás hrá a buší,

tak trpký život opírá se v duši.

V ta místa kráčím, druhdy plná stonů,

kde nocí dosud stíny kynou s cest

a mohou v dol se každou chvíli snést

v obživlá srdce jasných milionů.

Jak bouř hrá nade mnou ta hudba zvonů

pod baldachýnem, plným jasných hvězd,

těch svítilen, kde láska, síla jest

a sladkosť, něha neskonalých tonů!

Ó hvězdy, modré svítilny té říše,

co jásá, zpívá nad námi tam s výše,

vy sviťte nám a hřejte jasem v duši,

kde jako pupen skryta přání vroucná,

ať vzejde jaro, květy k žití vzruší

a zlaté plody snese do budoucna!

Hradčany. Večer snivý, jako bývá,

kdy myšlénkami, touhou k nebi rostu.

Těch svítilen je po tisíci, po stu,

tajemně jimi dole město zpívá.

Most kamenný. Ta pruha šedá, sivá,

pruh svítilen je nad tím, světla mostu,

jež chvátí zrak a pokynují hostu,

ať pokochá se, ať se chvíli dívá.

Dvé tady měst se v hudbu noční kryje,

je dělí proud, co šumem k hvězdám nyje –

Kéž, jako světla pruhy na mostě

ten zářný odlesk mezi města roní,

se v lidu mladistvém i v dorostě

spojený ujme zvuk a svorně zvoní!

Zní hudba smutně a jde lidu řada,

dvě svítilny jsou napřed, potom kříž

a potom vůz a mrtvá na něm tíž –

snad stařec, snad i dívka krásná, mladá.

Jdou k mému oknu. Oko moje badá

v těch davech lidstva, co jdou blíž a blíž –

tam vidíš starce, vedle juna zříš

a jdou, kam cestu svítilna jim spřádá.

Ah, svítilny, tak pláte ulicí

jak na nebi ty hvězdy lkající,

ta hudba k tomu, v tonu tolik stonů,

tak za léta jdou řady milionů,

tak chodí a je vedou ulicí

jak svítilny jich duše zářící.