SVLAČCE NA ÚHORU.

Šel tu Osud. Sšlapáno všecko leží

pod barbarskou zdeptáno jeho nohou,

udivené srdce jen ptá se plaše:

zaplá tu Vesna?

Ze stop jeho, kudy šel nepodajný,

zvolna času postupem nová zeleň

tryská svěží, úponky dlouhé pnou se,

kalichy bílé

s jemnou sladce nahořklou pnou se vůní,

bílé svlačce s nádechem růžné zóry,

v jemný opál hrající, kapka rosy,

list jim zperlí.

Takto v srdce úhoru opuštěném,

žádné kde již na květy čáky není,

nové Vesny dotekem vykvétají

poslední svlačce!

Bílé, jemné, s přihořklou vůní mandlí,

s resignace ztajenou slzou, která

cudně svítíc opálem jim se míhá

v kalichu zářném.

Smír je všecko! Všecko je odpuštění.

Úhor stokrát zdeptaný dýše mírem...

V hloubce nebes nad květy svlačcovými

skřivan zas jásá.