Svlačec.

Jen z rána svlačec kalich otevírá,

pln rosných perel na zoru se směje,

v kraj okem děcka plným víry zírá

na divy, den jež z plné číše leje.

Tu zabzučí kol něho v slunci včela

jak padající medu krůpěj zlatá,

a nežli píseň její dozvučela,

sem dítě etheru juž, motýl, chvátá.

Ten na svých křídlech nese celou mladost

a s ní se stopí v ňadra jeho vonná,

v té chvíli květ ví, co je ples a radost,

svou vůni všecku vydychne a skoná.

A zavře zlíbán slunce prvním svitem

lem nedotknutý sněhové své řízy

a šťastný se svým tajemstvím a citem

žeň štěstí plnou v sebe vhroužen sklízí.

Jej poledne víc nestihne svou střelou,

jej vítr nerozvlá svým bouřným stonem,

sní s rosnou krůpějí svou zlatoskvělou

pod kalichů svých nedotknutým zvonem.

Vždy kolem když jdu, poledne co hárá,

o štěstí oněch duší musím sníti,

jež v prvním lásky vzplání, v květu jara,

v čas dovedly se v sebe uzavříti.