Svlačec.

Sloup vážně strmící do nebes blankytu

na čele větrném nes’ mnicha stylitu.

Ten nivě mizící ve hloubi kolkolem

dal výhost’ na věky tím hrdým hlaholem:

„Ze rmutných světa vln, nad lichou, bídnou zem

ať v oblaka můj sloup ční pravdy majákem,

ruch nízké všednosti jak dálný moře šum

sem jedva zalétej do hvězdných mojich dum!“

Když do výše muž stoupal svatý,

u sloupu maně tíhou paty

vtisk’ malé zrnko do rmuti.

Dech jara vzbudil spící sémě:

dva lístky vzneslo z lůna země,

dvé útlých, něžných perutí.

Leč motýlek ten v zemskou kůru

je zaklet vazbou věčných pout

a nikdy vzhůru do azuru.

Křidélka nemůž’ rozepnout.

Rok míjel po roce. Muž na lbi sloupu dlel,

na tváři vrásek roj, na hlavě stáří běl;

než zanícený duch se vznášel výš a výš

do týnu věčnosti, ve svatých tajů skrýš.

Nech dole vadnul kraj, nech jarní zdobou kvet’,

rej zjevů prchavých netísnil starce vzlet –

z té rmuti pozemské, jíž vymk’ se z objetí,

sem v oblasť nebeskou ni prášek nevzletí!

Hle! Ostýchavě svlačec klade

na podnož sloupu lístky mladé

a výše vzpíná útlý stvol.

Již na sloup věsí jemnou nitku,

peň žulový mu do závitků

zapřádá lehce kol a kol;

tká po něm vzhůru zdobnou sponku,

hruď jeho v zeleň zastírá

a s lehkých stonků úběl zvonků

na všechny strany otvírá.

Smrť temnou perutí nad starcem zachvěla

a ret svůj ledový mu vtiskla do čela.

Na sloupu leže zřel jen blankyt nad sebou,

plášť věčna, protkaný hvězd jasnou velebou;

svou duši ztápěje v jich nesmrtelný jas,

ve sboru bleskutném svých božských vidin has’,

jak orel povznešen nad zemskou nicotou,

jež pod ním v tupém snu se střela temnotou.

Vzplál východ zoří. Mroucí hledy

v tom upjaly se naposledy

na lože, sloupu strmý lem.

Aj! lístek dvojí v ranním lesku

tam na hlavice arabesku

sed’ zelenavým motýlem.

Kdys uhnětený nohy tlakem,

až k nebi klíček prachu vzlet’–

před kmeta zrakem skonu mrakem

svit’ bílou hvězdou svlačce květ.

Věk mnohý uplynul. Sloup omšen k nebi ční

a čelem zvětralým o zašlých dobách sní.

Vše změnilo se kol: i lid i řeč i kraj,

o víře starcově zní temná pouze báj.

Hrsť kostí s popelem a dutou holou leb

již dávno s hlavice svál vítr v širou step,

zvěsť o něm zanikla; ve sloupu toho stín

ku snění ulehá jen bludný beduin.

Než dosud k bokům vetché žuly

raménka jemná svlačec tulí

a věncem pne se do výšky;

až na vrcholek sloupu stoupá

a kolkol čistým vzduchem houpá

své běloskvoucí kalíšky.

Až minulosti hrdou stvůru

bouř časů v trosky rozbije –

on ještě vzhůru do azuru

kol ssutin věnce uvije.