SVOBODA.

Návštěvou. Salon. Červencové slunce

šlo přitlumeně záclonami v oknech

a mdle se lesklo na nábytku černém.

Domácí paní vlídně roztomilá,

dvě slečny, zdrženlivé v řeči, gestech –

prý básníka dnes prvně v žití vidí.

U okna na sloupečku mahagonu

klec pozlacená, v kleci plachý stehlík

si poskakoval, řinčel drátky, cvrčel.

– Náš miláček to – usmála se paní.

– Filínek – švitořila jedna z slečen.

– Tak přítulný je – vydychla si druhá.

– Dejte mu volnost! – – Ale, drahý mistře!

Filínka pustit! Zahynul by jistě,

už není zvyklý potravu si hledat! –

– Dejte mu volnost! – K užitku je někdy

básnická sláva – zde pomohla ptáku.

Záclony odhrnuly – jaké slunce

se rozlévalo salonem tím temným!

A radostně se hnalo do všech koutů,

jak vynahradit chtělo by si doby,

kdy nesmělo sem. Otevřely okno

a váhaly – snad mistr začtveračil –

básnický nápad – usměje se nyní –

a Filínek dál v kleci bydlit bude. –

– Dejte mu volnost! – Otevřely dvířka.

V třech párech očí čet jsem přesvědčení,

že ptáče neodejde z péče jejich,

že neopustí domeček svůj zlatý

a nepromění jisté blaho dneška

za život tulácký a nepořádný.

A Filínek si poskočil a vylít

do svěžích proudů slunečního světla.

A letěl přes ulici jakby honěn,

přes hřebeny střech – už jak malá tečka

se nesl dál do výše prozlacené.

– Nezatík ani – řekla jedna z slečen.

– Ni s bohem nedal – vyčítala druhá.

– Vždyť pták je zvíře, zvíře není člověk,

těch pojmů nemá – vzdychla paní domu.

Já pevně věřím, že má přec těch pojmů:

A dojista si nyní na svobodě

vzpomene často na tu zlatou klícku,

kde drátky drnčíval, na gracie ty,

jež semenec mu dávaly a cukr

i něžná slova – vzpomene si s hrůzou.

Leč já mu ve vzpomínkách žíti budu

jak pohádkový strýček z Ameriky,

jenž přišel jednou, otevřel mu žalář

všemocným slovem, dal mu vzduch a slunce,

a jistě Filínek ten celý život

svým soudruhům všem ve stehličí řeči

vykládat bude – a já, básník, budu

mít u nich slávu, možná mnohem větší,

než u vlastenců domoviny svojí.