Svoboda.

Šla zticha jak unylé květiny stín,

jejž slunce, kdy zapadá, tvoří.

Pln rozbitých okovů její byl klín,

a na čele hvězda jí hoří.

Jak k příbytkům otroků vedla svůj krok,

tam všecko zavřeno pevně,

tam trápí se, usýchá závistí sok,

máť na děti nevraží hněvně.

Jen mudřec chladný jak jiskřivý led

stál s úsměvem v líci své pustým,

jak sobectví, pramen všech lidských běd,

jež prýští se potokem hustým.

A proroků duše a Ježíšův kříž

kol třásly se hněvem a bolem,

ďas zlatého býka postavil výš,

lid tančil a klaněl se kolem.

A Svoboda stanula, sáhla si v bok,

kde z rány krev kypěla vřelá,

však darmo sem pudila těžký krok –

ta chátra v ní obludu zřela.

I zkřikli a s prokletím hnali ji dál,

a ona své zakryla líce

a zašla v pustiny moří a skal,

a nepřišla k lidem už více...