SVOBODĚ ČESKÉ.

V Kolumbově zemi k východu

vztýčil volný národ obryni

vyšší královen, jichž zapotřebí

jemu není; vedle Boha v nebi

na zemi ctí jen svou bohyni –

Svobodu!

Její témě chytá bleskot prvý

z koule slunce v každé světa zoři,

mužně trčíc v červánkové krvi;

u nohou jí oceán se koří,

její rámě dosahuje v dálku

přes moře, a její prstu kyn

shýbá zpupné říše v mír či válku,

soudí je a trestá běsy vin;

sháší dynastie na kahanci

posvátnosti lstivě vylhané;

všichni faraoni, tyrané

jsou jí dědičnými samozvanci.

Dosáhla až k ledví Evropy

přes moře, a jako moře valí

na despoty hrůzu potopy,

střásajíc jich osud k pádu zralý.

Chrání ty, kdož trpí nevinni,

všecky utlačené národy,

vzpínající náruč k bohyni,

k soudu spasitelky, Svobody!

Tisíce z nich spějí krev svou prolit,

jež se s krví ochránců svých mísí.

Z hekatomb, jež musí navrcholit,

lepší svět se k obrození křísí.

A kde mával prapor naděje,

jásavé již vítězství ji vzdýmá!

K nohám Svobody již moře hřímá,

návalem k ní hrnouc trofeje:

biče, úzdy lidských soumarů

mezi diadémy césarů;

králů koruny jí u podnoží,

zastárlé i nové, slavné kdysi

z milosti – teď bez milosti Boží,

v písku mezi veteší se množí,

s mučedníků korunami z hloží;

na chaluhách čestné hvězdy visí,

zablácené mitry, rzivé meče –

či krev rudá dosud po nich teče

z bojů vražedných neb od popravy?

Hle, tam při nich koulejí se hlavy,

na některých značí siná rýha,

kde je otlačila korun tíha...

Pergamény, hle, jež zuby myší

ohlodaly a z nichž křivda čiší;

žezla v střepech, majestáty lživé;

ale mezi touto zmaru směskou

poklady též památné a tklivé

leskem prosvítají z mlhy krytu!

Nejvyšší když vlna za úsvitu

v pozdrav obryni se u ní staví,

jí, té bohyni, hle, k nohám plaví

skvosty svaté: korunu to českou

se starobylými klenoty!

Svobodě je ku podnoží skládá

proudem dějin věčné sudby vláda,

Hle – tu vzdušně z tmy a jasnoty,

z par a třpytů na břehu i moři

velebný se přízrak v úsvit noří:

duchovitá jízda krásy lepé

v pěny mořské podkovami tepe;

tři to jezdci. – První v zlaté zoři,

vzýván, milován, všem Čechům znám,

české koruny je strážce sám,

světec Václav na bělostném oři.

V oběť dává svého lidu právu

drahou korunu i její slávu.

Svobodě skvost milovaný vzdává,

svobodě své země požehnává;

z minulosti v dálku pozaváté

volá v mladý den, v němž vlast se sluní:

„Vzdejte jí, co nejdražšího máte!“

Modlí se, a moře chorál duní.

Druhý na vraníku bujarém,

Karel, vlasti otec, obnovitel

její slávy, z křivdy vykupitel,

dí: „Bůh velí moci králů: Dožij! –

Vládniž v Čechách království teď Boží!“

Třetí, na ryzáku zlatohnědém

Jiří král jest; volá s bodrým hledem:

„Lid mě zvolil králem; lidu hlas –

Boží hlas! On určil v národě,

aby korunu dal v dnešní čas

ne již králi, ale Svobodě.“