SVOBODO....

Svobodo – nebes zjeve skvělý,

jež kouzlem duhy záříš světu,

co srdcí vstříc ti plá ve vznětu,

jak o tebe jsme vždy se chvěli!

My doufali, že moc tvá obnoví

náš starý řád a zlomí okovy...

Sne rajský v palné touze ždaný,

kdy v hoři tonul národ ušlapaný;

tys v ztrýzněných se duších rodil,

když svět se v lidské krvi brodil.

Jak tobě vstříc se pjaly ruce

v zimničném chvění, v trpké muce,

jak každý, nevolnictví cítě pal,

s nadšením pro tě bil se, umíral!

Svobodo – největší všech zázraků,

jež rodíš bouřlivých se ze mraků,

co muk, co běd a utrpení

ty konejšíš ve sladkém zaslíbení!...

Tvůj zázrak teď se zářně s nebe schvěl

do divých zmatků, hrůz a spleti těl.

Již trhá dým se ze vražedných děl –

kol obzor jasní se – je dokonáno:

Tvé, volnosti, kouzelné svitlo ráno;

teď záříš v skvělém světa obrodu

slunečním světlem mému národu,

jenž ve porobě celé věky dlel,

po tobě toužil, pro tě žil a mřel.

Co zmučené kdy naše srdce snilo,

to pohádkou se smělou vyplnilo. –

Můj život tebou vzplanul v nový vzlet,

jsa bezmála ve hrůzu noci klet...

Já trávil dny své ve smutku a hoři

a zřel, jak vše kol mne se řítí, boří –

teď ze ssutin mně vzpučel slibný květ.

I syn můj, jemuž věčné světlo svítí,

tvé mocné kouzlo v dálném hrobě cítí,

a z jeho popelu, jen tobě vděk,

tě z jara pozdraví hrst fialek.