Svoji k svému.

Jen svorni buďme a budeme silni,

jen bratry buďme, a vlasť omladne,

jen pracujme a lásky buďme pilni,

ať oheň záští v srdcích vychladne,

jen „svoji k svému!“, jak nás Otec učil,

by nový život mezi námi vzpučil:

jen svorni buďme, a budeme silni!

Jen zapřeme se, zapřeme tu pýchu,

co dělí nás a hubí otčinu

a nutí vrahy k zlotřilému smíchu:

jen přiviňme se v náruč matčinu

jak svorní bratři, by ji potěšili

a hojný balsám v její rány vlili:

jen zapřeme se, zapřeme svou pýchu!

Vlasť krvácí, a my jsme nevšímavi,

vlasť zhaněna, a my ji nectíme,

nepřátel proudy proti nám se staví,

a my jen sebe, sebe vraždíme,

žár nesvornosti v duších našich plane,

a duch cizoty celou zemí vane – –

my vidíme to a jsme nevšímavi!

Ta nesvornosť nám vraždí Otakara,

ta nesvornosť nám přeje Lipany,

ta nesvornosť nás hubí odestara

a volá na nás mestné katany,

ta nesvornosť nám Bílou Horu dává

a celý národ ve hrob zakopává:

tak ničí všecko, hubí odestara.

A svornosť nás jen z mrtvých probudila,

vlasť posilnila k nové naději,

vzkřísila národ, jarou činnosť vsila

a žehnala nám v každém kročeji:

ba slavní, mocní, velicí jsme byli,

kdy svornosti jsme stánek postavili;

vždyť svornosť nás jen z mrtvých probudila.

A proto, bratři, zanechme těch svárův

a buďme zase svornou rodinou

ve stánku míru, jedněch duše žárův

a jedné mysli pro vlasť jedinou;

pryč s nenávistí, láska buď tou mannou,

jí smíříme vlasť, matku rozhněvanou,

a proto, bratři, zanechme těch svárův!

Ó nechtějme, by dějův listy jednou

hlásaly o nás nejkrutější soud:

„Byl národ slavný, řadu nepřehlednou

měl velkých synův, ale jako bloud

se rozdvojoval pro bublinu každou –

pak živořil a – zhynul samovraždou!“

Tak listy dějin hlásaly by jednou. –

A proto, bratři, svorni buďme, svorni,

vlasť potřebuje všech nás k zápasu,

ne proti sobě, k vrahům buďme vzdorni,

pryč s nesvorností, všeho do času:

v oslavě vlasti, v lásce ku národu,

na dráze světla, v boji za svobodu

vždy svorni buďme, svorni, svorni, svorni!