SVOJÍ MÁMĚ. (II.)

Maminko moje, dvaadvacetiletá,

máš dětskou, kulatou bradu a sladká ústa,

před ucho z hladkých vlasů ti pramének slétá,

a oči zahleděny kamsi, zkad víra v krásu vzrůstá.

Maminko moje, nejsem ti snad podobna ani,

někdo to tvrdí a jiný to popírá.

A přec mi slzy vytrysknou z nenadání,

když zřím, jak stejně důvěřivě zrak náš se dálkám otvírá.

Hledím na tvé oči, kamsi stranou, vzhůru zahleděné

přes vrchy sedmeré a hloubku sedmerých moří.

Ať přes nás život s bolestmi a špínou ještě bezohledněji se žene, –

maminko moje, tam přece jen věčný oheň hoří.

A všechny naše touhy a prosby, ozáblá hoře

tam sedí kolem ohně, děvčátka bílá, důvěřivá,

a oheň, jenž vysoko plane přes poslední vrch a moře,

jim bezmocné, chladné ručky rozehřívá.

Maminko moje dvaadvacetiletá, ty věříš ještě v svět celý,

já už jen v sebe věřím.

Očima tvýma, jež se tehdy v dálku zahleděly,

svou víru měřím.