Svornost.

Ó svornosti, tvůj zlatý zvon

proč nezní českou zemí?

Kol burácí jen vášně křik,

jen sváru pustý hřmot a ryk,

a ty se tajíš němý.

Já slyšel kdys tvůj božský ton,

ó drahý, svatý zvone!

Zníš dosud často v duchu mém

a v ohlase tom dalekém

hruď ještě blahem tone.

Jak svornost zlatou získat zas?

Aj, slyším přísné hlasy:

„Pod naše jho se vraťte zpět,

kdo jinak myslí, budiž klet!“

Tím špatně žár se hasí.

Tam u Lipan též rozkol zhas

a panstvo tvrdou pěstí

dva dlouhé věky hnětlo lid –

Co vypěstil ten mrtvý klid,

pláč Bílé Hory věstí.

Ne, svornost není mrtvá tiš,

hrob všelikého ruchu,

ne jařmo jedněch, druhých bič,

ne podnož jen pro vlády chtíč

a pouto volných duchů.

Věř, v lidu zdravém neztlumíš

hyb svěží, věčně nový,

on k výši sterým útvarem

pne křídla v machu bujarém

a vzlétá nad okovy.

Jest nepřítelem svornosti,

kdo vztekle všechno kácí,

co ruka jiných buduje,

i ten, kdo druhým vnucuje

jen svoji vlastní práci.

Je svornost sestra volnosti,

zná pouto vnitřní pouze,

ten svazek musí z duší zkvést,

své úponky kol srdcí plést,

jež hoří v stejné touze.

Nám vlastní lid a rodná zem

ten živý svazek skytá;

my všichni chceme její zdar,

nechť cit náš volí různý tvar,

nechť různým květem zkvítá.

Zde volnost přejte snahám všem,

jež čelí k země štěstí,

a různých mnění neshodu

řeš důvod proti důvodu,

ne pěst jen proti pěsti.

Ne zrádce zde, ne zrádce tam,

ne věčná zášť i hana,

ne jedněch moc a druhých zmar;

kde jasný kyne celku zdar,

tam přestaň každá strana!

Pak lepší doba vzejde nám,

žár nový zaplá všemi,

a svornosti čarovný zvon

zas vydá plný, jasný ton

nad krasší českou zemí.