Svou drahou jdeme bez vůle a viny,

Svou drahou jdeme bez vůle a viny,

nás nehybná moc stále k předu pudí,

až posléz, jak jsme vyšli, mdlí a chudí

na smrti práh klesneme nehostinný.

Jsme pouhým zjevem my a naše činy

i myšlenka, jíž srdce mé se trudí,

den jeden za druhým se s ránem budí,

by navždy pohrobil se v noční stíny.

Žal paprsku, který se ve tmách ztrácí

a k zdroji světla víc se nenavrací,

stesk lilie, jež do záhuby spěje

již tím, že pučíc v snivé kráse zkvétá,

zní dominantou v dlouhé písni světa

a strunou hlubokou se věčně chvěje.