SVOU DUŠI K MOJÍ SKLOŇ...

Svou duši k mojí skloň, má krásko osamělá,

jak skloní ke květu se na zahradách květ,

a v kalich z kalicha hned skane krůpěj skvělá,

to rosa třpytivá, již zrodil lásky vznět.

A duší polibek to bude žhavý, dlouhý,

v něm sladká pohádka se rázem zaskvěje,

cit v plesu zajásá a hořet budou touhy,

z vln modrých usmívat se bude naděje.

Vše umře kolem nás a láska jenom zbude,

z přízraků růžových k nám život bude plát

a hymnus ze strun mých znít bude Tobě všude,

ten hymnus opojný a věčný: Mám Tě rád!