Svou knihu srovnal jsem a zamyslil se nad ní.

Svou knihu srovnal jsem a zamyslil se nad ní.

Svět v tom táh’ přede mnou; ti mudráci, ti chladní

a věrných málo jen, již při snaze a práci

jsou pochopiti s to tu velkou resignaci,

již básník naposled vždy v svoje dílo klade,

kde celý život vře, sny jara, tužby mladé,

boj tuhý o skývu té denní ve klopotě,

i věčný monolog, jejž hovoří duch k hmotě,

kdy klame všecko zde, se bortí, láme, drtí

a z všeho spásou jest jen zpuchřelý trám smrti.

A jak jsem takto snil a opatřit chtěl sponou

tu knihu života, kde sny a dumy tonou,

tvář známá, v ní škleb zlý mi, přes rameno zřela,

tvář stará Mefista, tvář, jedna vráska celá,

s tím okem krhavým, jež věčně „Ne!“ své praví,

když nejvíc před tebou vře záhad jícen tmavý,

a které cetkou jest vzlet, vazba rýmů, strofa.

Ten chytrák nasadil si masku filosofa

a s šklebem patřil teď na knihy mojí stránky,

v nichž celý život můj zřel tajné ve líbánky,

jež Psyché slavila s mým uměním, v tom snění,

že mimo Věčna zde jiného svědka není.

Mne zmrazil tváří svou, že bych byl zavřel knihu

svých nocí bezsenných, kam srdce žal i tíhu

jsem věrně znamenal... Však co tak na mne čumí,

já klidný k sobě děl: On tomu nerozumí.