SVOU VLEČKU...

Svou vlečku mělas zmokřenu a tah vždy z cigarett

jsi lunou zkřehlým úsměvem divně provázela;

a tisíc žertů o lásce jsem slyšel vyprávět

tvá ústa, která k rozkoši se znovu nabízela.

Však duší mou jak stíny, jež cizí vítr žene,

šly v šumu těžkých šatů, mdlé, nyvé, navoněné,

šly v šumu těžkých šatů, své šíje odhalené,

šly v šumu těžkých šatů kouzelné postavy žen,

zjevení němé krásy, stvořené v hrůzu a sen,

Grácie s mrtvými zraky, v nichž zápasil soumrak a den.