Svým!

Má krev jak dravá řeka jest

a duše má jak z plamene,

jak z ocele je moje pěst

a týl můj jako z kamene;

kdo řeky té chce stavit tok,

kdo plamen skrotit hříčkou slov?

Jen jeden odvážlivý skok –

a pádnou ranou klesne v hrob.

Kdo pánem mým? Smí někdo kam

mě z vlastní honit kolajky

a svírat místo v plášť, jejž mám,

do bláznovské své kazajky?

Kdo bránit smí, bych přes tu mez,

jež z žití k smrti tvoří most,

skok neučinil, ještě dnes,

a z vůle své žel na věčnost?

Jsem svým a budu pout všech prost,

jež člověk světu přikoval.

Těch rabských mravů pestrý chvost

a jejich řečí planý cval

mne nepromění nikterak;

mrav hloupých davů jest mi dým,

chci, ať je tak anebo tak,

svým nebem být i peklem svým!