SVÝM BÁSNÍM NA CESTU.

Je popsán můj tlustý, černý sešit,

„mílyj, charóšij brat“.

Již tedy nebudem spolu se těšit,

spolu ponocovat.

Ve stolku spočiň. Básně svoje

do světa posílám.

Tak musí to býti. Tak dobře to je.

Přemítám, vzpomínám.

Vzpomínám. Před lety k srdci jsem vil

„Obláček“ svůj.

Jej odmítli. A já jej chlácholil,

jej líbal: „Jsi milý, jsi můj.“ –

Jsou reflex toho, co zmítalo duší:

láska, bolest i hněv.

V poslední z posledních přec jen buší

má krev.

Nejedné v síle, jistotě, kráse

tak mnoho schází, vím.

Mé srdce vstříc každé usmívá se.

Za žádnou se nestydím.

Ve chvílích těžkých i blažených muk

jsem život jim dal.

Chce každá: Nelhat. Mít pravdivý zvuk.

Což bych je nemiloval?

Sil nebylo vždycky. Člověk jsem,

a svůdna je lež.

Ó, srdce, na prospěch sobě i všem,

dál radostně trpěti chceš? –

Ve světě cizím té chase chudé

snad všelijak bude se žít.

Ech, braši, ať jakkoli s vámi bude,

já vždy vás rád budu mít.