SVÝM KNIHÁM.

Když v lenošku svou měkkou klesnu

ve prázdně sladkou hodinu,

vždy na svých knihách, zpola ve snu,

rád dlouhým hledem spočinu.

Tu na stole i v skříni stojí,

tu v kupách leží nerovných,

jsou svědky tiché práce mojí,

jsou svědky snů i bojů mých.

Jak drahé jsou mi! Z dětství doby

už v mnohých hledám posily,

a zlé i dobré v středu koby

už chvíle se mnou prožily.

Tu zdědil jsem a onu s chvatem

jsem z krámu nesl, zářící,

a tiskna skvost svůj pod kabátem,

jak domů lét’ jsem vánicí!

Ta lásky dar, a jiné, jiné

mi darovali přátelé;

jich tváře vidím, zrak jich kyne,

však mrak mi sedá na čele.

Kde jsou teď všichni? Jedni zradou

mě otrávili do hlubin,

a mezi mne a jiné kladou

se ledné kry a mha a stín.

Z mých přátel mnohý kdesi v dáli,

a mnohý také v zemi spí,

a jen ty knihy zachovaly

mi věrné svoje přátelství.

A z každého knih skříně koutku

jak šeptal by mi vlídný hlas:

Kde toulal jsi se, milý bloudku,

pojď, pojď si zase mezi nás!

Tu sednu zase mezi nimi,

a paměť rázem vzpomene

na dlouhé, krásné noci zimy,

na noci s nimi probděné.

A myslím si, jak v jizbu chudou

můj pohled letí tam a sem,

že jen ty knihy po mně zbudou,

a budou kdys mým odkazem.

To málo je a zas tak mnoho:

pár sežloutlých, pár nových knih,

však s nimi poklad míru toho

a štěstí, jež jsem našel v nich.