SVÝM MILÁČKŮM.

Tak mnohou chvíli jste mi zpříjemníli,

když večer znaven domů jsem se vracel,

a znova dodávali jste mně síly,

když hrad mých snů a nadějí se kácel!

Byl božský okamžik, když v noční tiši

jsem vašimi se kochal myšlénkami,

když básnickou jste vodili mne říší...

Vše ticho kolem, a my byli sami.

Jak často nad mnohou jsem dumal slokou

a vpíjel slova pravdy, krásy, citu,

a zřel k vám, jako nocí přehlubokou

my zříme ke hvězd básnickému svitu!

Tu zapomněl jsem, co je venku bolů,

co bídy, nesnází a resignace,

co potřebí je bídným apoštolů,

a Messiášů kolik čeká práce!

A zapomněl jsem, že jsem hoch jen bludný,

jenž v chladné zemi stojí bez kořenů,

jejž mámí bludičky svit krásný, svůdný,

a jehož hruď je plna snův a stenů!

Ó buďte požehnány, drahé hlavy,

jež zářily jste, když tma byla vůkol,

a daly zapomníti úpal žhavý

a před zrak stavěly mi svatý úkol!