SVÝM PÍSNÍM. (I.)

V těch dlouhých nocích prosincových,

v jich mrtvé, smutné tišině,

svit vašich křídel úbělových

se zasněžil mi do síně.

To bylo, jak by hejno ke mně

se holubiček sletělo,

tak tulily jste se a jemně

jste tepaly mi na čelo.

Jak do koutů se tratí stíny,

– když zašept’ vašich křídel šum

a zazářil zjev holubinný, –

se schoulil nočních příšer tlum.

Tak, prvním jitrem když se dnilo,

jak zůstaly jste, – věrny z všech, –

vám v zraku tolik noci zbylo,

– a dálná zora na křídlech.